neděle 6. března 2016

Kulturní zpestření života


  Žít v Praze není takové utrpení, přestože je to velké a kupodivu rychle se hnací město vpřed, ale i takové místo schovává ve svém srdci nespočet divadel a některé jsem měla už i tu možnost navštívit. Divadlo mi přijde dobrá investice, ovšem pokud divadelní hry stojí za to. Já díky kroužku ve škole navštívila již několik divadel a v budoucnu plánuji znovu být v kroužku, jelikož jsem si k divadlu udělala takový vztah, že je to hezké vytržení ze všednosti a obohacuji se o filozofický úsudek, intelektuální schopnosti…, ne každá hra však přináší ovoce k tomuto, ale hry dobře dokáží rozveselit, ale i rozesmutnit. I v minulosti jsem chodila především díky škole do divadla, ale ty hry mě nějak moc nebavily, takže jsem nepočítala, že bych narazila na lepší a hle, teď jsem spokojená.
  Některé hry se mi natolik líbily, až jsem se rozhodla, že je vychválím či nevychválím pomocí článku, i když to nebude klasický článek o knihách, jak bývá zvykem..., ale některé hry mají své předchůdkyně v knihách.
  A jaký máte vztah k divadelním hrám vy? Navštěvujete divadlo, nebo se mu vyhýbáte? Já byla zprvu na vážkách ohledně společenské etikety - chování, oblečení, jelikož v Praze byla moje úplná premiéra, co se týká divadel, ale užila jsem si zatím všechna představení.


  První představení, na kterém jsem byla, byla hra Marie Antoinetta v Divadle v Dlouhé. Na hru jsem se těšila, jelikož mě zaujala Francouzská revoluce a zajímalo mě, jaké to měla Marie v životě. Nevím, jestli jsem byla překvapená nebo spíše zaražená. Příběh byl do velké míry zmodernizovaný, což se mi zamlouvalo po celý zbytek hry už od začátku. Marie mi přišla zprvu namyšlená, zahleděná do své krásy, ale postupem času, jak revoluce vrcholila, mi přišla méně namyšlená..., co mi ve hře vadilo bylo její dítě, které se vztekalo, když nedostalo to, co chtělo. Jinak obsazení se mi též zamlouvalo - hlavně její milenec, jenž se vytasil s jezdeckým bičíkem i ostatní herci byli dobří jako herečka Marie. 
 S mou první divadelní hrou jsem byla naprosto spokojená a těšila se na další.


  Druhé představení přišlo nečekaně rychle a tentokrát jsme šli na Shakeasperova Othella. I tady jsem nepočítala, že to bude zmodernizované - vůbec jsem nemyslela na fakt, že hry jsou zmodernizované. Bohužel Othello se mi moc nelíbil díky zmodernizovaným prvkům - jeho strážci měli zbraně jako nějací mafiáni, notebooky... Vůbec se mi to nelíbilo. Možná by se mi to líbilo více, kdyby se drželi předlohy přesně podle Shakeaspera, ale kdo ví...
  Příběh nebyl špatný - o lásce mezi Othellem a jeho milovanou, ale jejich milostnou idylu rozbije hlavní aktér, který si s nimi po celou dobu hrál - rozséval mezi ně sémě lží, nedůvěry... To se mi opravdu líbilo, že jeden člověk může a dokáže obalamutit tolik lidí, až někdo jiný vezme život druhému. 
  Z části se mi hra nelíbila, z druhé zase ano. Kdybych měla jít opět na Othella, tak možná na nezmodernizovaného, jinak ne. Tato hra u mě nezabodovala jako Antoinetta, už jen kvůli pár efektům z moderní doby a představiteli Othella.


  Třetí hrou v Divadle ABC byla Na miskách vah. Zprvu jsem byla na pochybách, když jsem si na internetu hledala, o čem to je, ale velmi mě hra překvapila. Naprosto mě ošálila, přestože nám paní profesorka říkala, že neporozumíme všemu, což byla pravda, ale opravdu se mi tato hra z těch tří nejvíce líbila. Hlavní protagonista byl naprosto skvělý i přes nějaké to zakoktání, to se mu však dalo odpustit, když byl na každé scéně - i když se smál, řval, nadával sprostě, bylo v něm vidět, jak moc touží, aby dirigenta potopil vůči věci a jemu se dostalo uznání.
  Přestože to byl příběh odehrávající se během světové války, kde se řešilo, jestli dirigent pomáhal Židům, nebo ne, tak mi na velmi dlouhou dobu utkvěl v paměti a i přes jeho délku ho doporučuji, i když jsem byla skoro jediná ve třídě komu se to líbil.


  A zatím posledním představením byla hra na Nové scéně Ohlušující pach bílé. Hra o Vincentu van Goghovi v prostředí čtyř bílých zdí v psychiatrickém ústavu. První pohled neznamenal, že vše, co jsme viděli my, bylo pravdivé. Cítila jsem se ukřivděná za Vincenta, jak s ním zacházeli, avšak potom ve mně, ale i ostatních zavrtali pochyby, jestli tomu tak bylo, či nikoli, což se mi velmi líbilo a společně se spolužačkami jsme si vymýšlely různé teorie, jak to teda bylo. Bylo opravdu vše, co Vincent viděl, výplod jeho fantazie, či se snad něco z toho událo? Každý to vidí jinak jako Vincent...
 Tuto hru stejně jako Na miskách vah vřele doporučuji, jelikož tyto dvě se mi opravdu moc líbily a nevadilo by mi je vidět znova. Ráda bych opět něco zhlédla v Národním divadle, jelikož v této hře podali tak skvělý výkon - hlavně hlavní postava, že to nebylo možno s žádnou jinou, až na předchozí hru, srovnávat. 

A jak u mě divadelní hry zabodovaly, jestliže bych je hodnotila jako recenzované knihy?

Marie Antoinetta - 4 hvězdičky
Othello - 3 hvězdičky
Na miskách vah - 5 hvězdiček
Ohlušující pach bílé - 5 hvězdiček

Žádné komentáře:

Okomentovat