úterý 28. června 2016

Recenze: Moje temné srdce - Antti Tuomainen

Název: Moje temné srdce (Synkkä niin kuin sydämeni)
Počet stran: 266
Žánr: Thrillery
Rok vydání: 2015
Překladatel: Vladimír Piskoř
Nakladatel: Kniha Zlín

Obálka: Představuje Aleksiho temnotu po ztrátě své matky z čehož vyplývá otázka: Může být vůbec srdce tak temné, bez dotyku milující osoby? Příliš se mi nelíbí a pokud bych ji záměrně nehledala, tak by mě asi samotná nezaujala. Mám ráda zaostřenější obálky a zrovna tahle tak moc nevypadá. Navíc se musím ptát, proč je vše temné až na dům nahoře. Ten zrovna do pesimistického obrazu temnoty moc nezapadá, ale jestliže to má být Aleksiho maják z neutuchající temnoty kolem sebe...





Můj názor: Aleksiho někdo před dvaceti lety připravil o matku a udělal ze třináctiletého chlapce sirotka. Nikdy Aleksi nezapomněl na moment, kdy před televizí jedl lupínky a čekal na svou matku, až se vrátí a společně prožijí zbytek dne, ale dočkal se jen policistů…
O pár let později, kdy se díval na televizi, pocítil něco jako poznání, kdo mohl za to, že jeho matka zmizela a její tělo se nikdy nenašlo. Byl si jistý, že za její zmizení nese vinu muž, s nímž udržovala poměr, a o němž toho ví víc než dost, aby se mohl ujímat o místo údržbáře na jeho venkovském sídle, kde se mu do cesty postaví další překážky, ať už rozptýlení v podobě dcery vraha Amandy, nepříjemný řidič nebo i jedna věc, kterou, jak si myslel, už nikdy neuvidí. Poslední kapka, která ho jen usvědčila v jeho myšlence, že ví, kdo je vrah.

  Aleksi si toho na mladého muže zažil dost, aby se nestal tím, kým je. Nedal si pokoj a neustále se snažil vypátrat jakékoliv vodítko k vrahovi a šel si za svým názorem, ačkoliv byl už několikrát zpochybňován a brzděn komisařem, jenž vyšetřoval tento případ. Jeho námitky jsou více důkladnější, více ukazují na to, koho by měli zatknout a zavřít do cely, ale jako by ho nikdo neposlouchal. Aleksi by si mohl vykřičet hlasivky, však Ketomaa nechtěl nic slyšet i přes značnou pavučinu táhnoucí se k neštěstí, které se odehrálo deset let poté. Další žena podobná jeho matce. Jen jeden rozdíl mezi případy: jeho matka se nenašla.
Aleksi mi přišel jako hlavní protagonista neskutečně odhodlaný, akorát mi neseděl fakt, že na brzkém začátku ihned poznal vraha, což mi ztěžovalo uvěřit jeho celému příběhu. Spíš mi to zkazilo děj, jelikož byl chytrý a rozhodně na to mohl kápnout jinak než svým ozářením vyšší moci.

  Další postavy tu byli jen spíš na oživení děje, když vezmu v potaz, že většina knihy se skládá z myšlenek hlavní postavy a jeho činnostech jako údržbáře a obyčejného muže, který se snaží odhalit vraha na vlastní pěst - sledování podezřelých, uvažování, jaké budou jeho další kroky, i obyčejné věci, například jako, co si dá k jídlu.
  Už na začátku se můžeme setkat s Ketomaanem, komisařem, který to s ním myslí dobře a jenž už dávno zanevřel nad případem obou žen postižených nešťastným osudem. Může se zdát jako policista v penzi, avšak i on skrývá tajemství jako jeho přítel Aleksi.
  Nečekaně ani zde nesměla chybět žena, co by nepobláznila hlavu, nebo spíše něco jiného mužského pohlaví. Amanda, bohatá dcera zámožného muže, vidí v Aleksovi povyražení a proč toho nevyužít, že? Amanda mi byla už ze začátku nesympatická, přesně taková, jak se bohatí dědici chovají, že bych ji nejraději z celé knihy všude vymazala.

„Zeptám se tě na rovinu,“ spíš vydechla, než řekla. „Zabiješ ho?“

  Knihu jsem si četla kvůli tomu, že jsem na Světě knihy potkala osobně autora Anttiho Tuomainena a jelikož mě natolik nezaujala, abych si ji koupila, tak jsem si ji půjčila v knihovně a udělala jsem jen dobře, ačkoliv nemám jeho podpis. Antti může být sebevíc milý a zajímavý člověk, bohužel o jeho knize nemohu říct to samé. Výslovně nebyla špatná, jenže mě nedokázala ničím zaujmout. Nic převratného se nedělo, až ke konci, kdy přišlo velké atré, když světlo pohltilo vraha a syn zmizelé matky získal svou odpověď, či snad i pomstu za dvacet let čekání. I přestože kniha byla vcelku krátká a čtení ubývalo klasickým tempem, tak ve mně kniha nezanechala hlubší pocity ani nějaké poznatky na zamyšlení. Sice mám ráda severské knihy, neopovrhnu skoro žádnou, ale k mé, možná Anttiho smůle mě jeho kniha nijak neobohatila.

  S vyprávěnou přítomností se i zde prolíná minulost, kdy jeho matka byla naživu, čímž můžeme hledat stopy, zda-li by nějaké byly… - Tyhle krátké kapitoly spíš byly na ulehčení, jelikož byly většinou krátké a nepřinesly zase tolik odhalení, jak by se předpokládalo aneb stručně řečeno, jeho máma si všechno nechávala pro sebe.

Tak to někdy chodí, řekne máma, viníka někdy nedopadnou.

  Moje temné srdce mě nenadchlo, jak jsem si myslela, ani mě nepohoršilo. Jako thriller mi to tedy vůbec nepřijde, možná tu je lehký nádech detektivky, když tu jde po celou dobu o dopadení vraha, spíš mi však připomíná novelu. Najdou se tu věty k zamyšlení jako otázky, co si sám Aleksi pokládá - to je možná vše. Je mi líto, že se kniha u mě nechytla, ale třeba Léčitel, další Anttiho kniha, to zlepší, kdo ví...

Moje hodnocení: 3 hvězdičky

Žádné komentáře:

Okomentovat