čtvrtek 6. října 2016

Recenze: Posedlost - Neil Cross

Název: Posedlost (The Calling)
Počet stran: 407
Žánr: Detektivky
Rok vydání: 2015
Překladatel: Martina Knápková
Nakladatel: MOBA

Obálka: Už od první chvíle, co jsem knihu spatřila mě měla ve svých spárech její obálka. Rudá barva s černou je prostě skvělá kombinace a ano, silueta detektiva - inspektora je pro moje oči pasekou - kdo může odolat chlapovi v obleku, že? Ale vážně, obálka se mi líbí a skvěle svou knihu prezentuje.
 Rudá jako posedlost v očích člověka, jenž jí nemá pod kontrolou a stíny černé symbolizují blížící se temnotu, pohánějící svou oběť do záhuby jako Luthera, toužícího po spravedlnosti jakoukoliv cestou. I tou, s níž si zašpiní ruce.





  Očekáváte bystrého, spravedlivého inspektora, který chytne vraha a vydá ho do rukou zákona? Tak jste tu tak trochu špatně. Bystrého? Ano. Spravedlivého? Jak se to vezme. Luther je svou prací obklopen, odhodlaný až posedlý vyřešit případ do konce bez jakéhokoli zdržování. Spánek? K čemu? Oddych? Nezná. O to víc je ve své práci ztracen, když v Londýně začne řádit vrah, které své oběti zabíjí v jejich vlastních domech a jako trofeje si odnáší děti, přímo i z břicha těhotné ženy.
  Luther byl drsný jako drsní hoši, s kterými měl, co do činění, na druhou stranu hoden i pláče. Luther byl vážně rozporuplná postava - podával úctyhodné výsledky ve své práci, ale to, co jeho manželka potřebovala, nedokázal dát...

  Na knihu jsem se těšila už v době, kdy ještě nebyla vydaná, jenže svou délkou mě v době školy a brigády celkem odrazovala. Přečíst čtyři sta stran v létě? Za dva tři dny žádný problém. Přes svou délku a občasné momenty, kdy chcete knihu odhodit i jako otrkaný čtenář - jak jedna čtenářka podotkla, kniha rozhodně není pro milovníky psů, což s ní souhlasím - a nečíst ji, se četla velmi rychle a dobře.
  Zpočátku jsem se ale ztrácela ve všech těch pohledech, kterých tam bylo příliš, všechna ta jména mi splývala a pletla se mi, ale jak jsem se do knihy hlouběji dostávala, tak mi to nedělalo až takový problém.

„Touha po moci,“ promluví Luther.

  První část knihy - cca 160 stran - pro mě byla naprosto skvělá. Neustále jsem si opakovala, že je to vážně dobrá detektivka, což jsem doufala ještě před čtením, ale postupem času se můj názor změnil na neutrální, že jsem vážně nevěděla, co si o tom myslet. Když už čtu nějakou detektivku, povětšinou hlavní postavy - detektivové jsou na straně zákona a nehledají místa, kudy obejít zákon a dostat se k informacím, což Luther dělal. Vyhrožování, bití ze strany inspektora? Pro Luthera žádný problém. Uplácení informátorů něčím jiným než penězi? Se skousnutím zubů taky zvládne. Ano, je to normální, přesto to pro mě bylo nevšední - vážně jsem si nevzpomněla ani na jednu detektivku, kde tomu tak bylo. Zato se mi to líbilo jako celý autorův přístup k celé knize, bylo to úplně něco jiného, než se mi dostávalo. Autor vykreslil knihu Posedlost jako detektivku přímo se odehrávající venku. Tím myslím, že se mi do ruky konečně dostalo něco, co se děje téměř dennodenně venku na ulici mezi pouličními gangy a policisty, nepočítaje vraždícího maniaka s myšlenkami o dokonalé rodině. V téhle knize se nikdo s nikým nepáře. Autor vážně nikoho nešetřil, ani bezbranná zvířata.

Mia má dojem, že čím vystrašeněji její hlas zní, tím je spokojenější.

  Kniha mě nezklamala, líbila se mi až na pár drobnůstek. Nejdůležitější ale je, že příběh ubíhal rychle pouhým mrknutím oka, akce nechyběla a zvraty také ne, ačkoliv byly občas praštěné na hlavu. Získala nový náhled na detektivky, že i inspektor může být na hraně zákona. Pevně věřím, že příběh Luthera od britského autora se neztratí mezi všemi detektivkami ze severu.

Mé hodnocení: 4 hvězdičky


Žádné komentáře:

Okomentovat