úterý 11. dubna 2017

Recenze: Přítelkyně smrti - Bernhard Aichner

Název: Přítelkyně smrti (Totenfrau)
Díl: První
Série: Funebračka
Počet stran: 408
Žánr: Thrillery
Rok vydání: 2016
Překladatel: Dagmar Hoangová
Nakladatel: Knižní klub

Obálka: Stačí černá a bílá barva a máme tu celkem pěknou obálku, která se honosí zlatou plackou světový bestseller, jež si naprosto zasluhuje. I když její druhá polovička Dům smrti je až smrtonosně bílý, první díl je vážně svou vizuální stránkou potěšující. Černá jako duše mužů, kteří se nebáli tyranizovat nevinné lidi, černá jako pohřební ústav Blumové, jejíž bělostná duše je poskvrněná černou za lidi, jejichž osudy měla v rukou. I na dotyk je přebal velmi příjemný, to je nutnost podotknout. Opět se zopakuji, ale grafik odvedl výbornou práci.

Tiše tu stojí a dívají se. 
Dva mlčící vrahové.

Jedno tajemství pěti mužů ji vzalo její lásku.
Muže, který jim byl na stopě a musel být utišen.
Blumová je rozhodnutá svého muže pomstít.
Hra na kočku a myš začíná...

  Vše začalo před osmi lety, kdy se Blumová slunila a neslyšela křik svých rodičů, plácajících se v moři ve stále větším strachu z utonutí. Jako první ji přispěchal na pomoc muž jménem Mark, který zahořel k plačící ženě láskou. - Jejich život byl krásný, měli dvě dcerky, jejich láska byla nekonečná, až do dne, kdy Marka srazí z motorky černé auto a viník odjede z místa. Vše kvůli výpovědi dívky o pěti mužích a strašných hrůz ve sklepě jednoho hotelu. Blumová chce znát viníky a nezastaví se před ničím. Sice ji jako malou děsilo vypomáhat svému otci s přípravou mrtvých na poslední rozloučení s rodinou, ale zocelilo ji to a ona neváhá zabíjet. Pro Marka. Pro dcerky. Pro sebe.

Zdroj: Ursula Aichner
  Pohřební ústav, poslední příprava lidí, než přijdou pod zem, problematická hlavní postava, které nevíte, jestli držet palce, nebo se těšit, až ji chytne první policista v okolí a to důležité - spousta vražd. Kostra příběhu celkem dobrá, že? Ne! Byla to naprosto skvělá jízda. A aby taky ne. Rakušani jsou schopní přijít s ledasčím. Blumová nebyla žádná šílená vražedkyně, která by si jen tak z nudy řekla, no, děti spí a já se můžu převléct za Dextera. Vlastně tak daleko od pravdy nejsem, ale nu což. Blumová to musela udělat oko za oko. V jejím případě oko za oka. Přišla o svou lásku a nechtěla nechat být jeho smrt. Jeho každodenní nepřítomnost ji netěšila a která otevírala dvířka muži, jehož náruč byla pro Blumovou neustále otevřená. Nechtěla jiného muže, chtěla spravedlnost, kterou si musela získat sama vlastními činy, i když musela kráčet přes mrtvoly.

Krádež lidí v ráji. Z nebe do pekla. A ona zjistí, kde to peklo je.

  Kniha měla skvělou zápletku, kterou jsem si užila a už od začátku jsem Blumové stála po její straně a fandila, ať najde muže, který schválně přejel Marka, policistu, milující vražedkyni. Další věc, co byla taková netypická pro vyprávění byl autorův styl psaní. Věty byly ostré, jasné, přesné. Žádné dlouhé souvětí, ale krátké a výstižné věty. Styl snad ještě víc zlepšil samotný příběh. Jako myšlení chladnokrevného vraha, který ví, co musí udělat. Rychle a čistě. Velmi dobře se kniha četla, ačkoliv jsem na začátku byla trochu zmatená, o jaký styl se to autor snaží, ale jak jsem se začetla, tak jsem se stěží dokázala udržet. Sice jsem ještě jednou byla zmatená v pozdější části, jak to teda v dané části je, ale i tak jsem si díky této zvláštnosti knihu užila. Navíc si autor pohrál i s přímou řečí a místo typických uvozovek si pro nás připravil pouze pomlčky.

  Správný thriller, který mě velmi potěšil. Jen mi přišlo, že Blumové všechno procházelo až příliš lehce - brzy našla téměř všechny muže - fotografa, kněze, kuchaře, klauna a lovce, po nichž toužila a za chvíli měla svou spravedlnost v rukou. Možná je to moje vina, že jsem hltala každičké slovo Aichnera, ale i tak to byla jízda, kterou musím doporučit. Ano, Blumová se s ničím nepáře a přeci jen došlo i na nás čtenáře. Možná pro slabší povahy, jenž čtení o rozřezávání moc nemusí, to není zrovna ta správná kniha, moc toho však nebylo, to dodávám. V téhle knize je zvrhlost to poslední nad čím budete přemýšlet.

  I když to původně byl pouze jeden díl, autor přišel i s druhým dílem Dům smrti, volné pokračování zběsilé jízdy funebračky Blumové, jejíž činy vyšly najevo. Sice si myslím, že zakončení Přítelkyně smrti bylo uspokojující, ale další díl si nenechám ujít. Navíc sám Aichner trávil svůj čas dobrovolně půl roku v pohřebním ústavu. Autor, který své psaní bere velmi vážně jako Brünhilda svou honbu za vrahy.

Mé hodnocení: 5 hvězdiček


Knihu Přítelkyně smrti můžete najít za skvělé ceny na Srovnáváme.cz, odkaz: zde

4 komentáře:

  1. Skvělá recenze :) Teda, to vypadá vážně originálně, knížka co určitě stojí za přečtení :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) To ano, jedině doporučuji. Jen doufám, že druhý díl si udrží stejně zběsilé tempo jako tenhle. :)

      Vymazat
  2. Mám ji doma asi několik měsíců, ale ještě jsem se k ní nedostala, chystáš se i na volné pokračování? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě, jsem zvědavá, jak to s Blumovou dopadne. Navíc dnes jsem se dozvěděla, že Knižní klub příští rok vydá i Totenrausch! :)

      Vymazat