pátek 16. června 2017

Svět knihy 2017

 

   Ačkoliv se Svět knihy konal v polovině května, se svými dojmy přicházím k mé smůle až teď. Bohužel povinností bylo více, než by se mi líbilo a žádný čas mi téměř nezbýval ani na čtení, což mě vážně moc mrzelo. Ta škola, že? Ale brzy budou prázdniny a snad si čtenář ve mně užije, co proto, aby si vynahradil květen, kdy jsem přečetla pouze šest a půl knih. To číslo není tak moc hrozné, není ale ani závratné. Zpátky ale ke Světu knihy. Každý, co nejdříve po absolvování aspoň jednoho dne ve veletržním paláci, ihned sedl před počítač a vyťukal své dojmy z akce, kde se sešli téměř všichni knihomolové z celé republiky. Opravdu mě pobavilo, že si hodně lidí stěžovalo na ovzduší a na hodně lidí - spíše víc lituji vystavovatele, kteří byli v křídle, kde už kolem desáté hodiny ranní nebyl žádný čerstvý vzduch než nějaké lidi, kteří odtamtud mohli volně odejít a nevracet se, to opět ale odbočuji. Já chci podat úplně jiný pohled na Svět knihy než jako pohled blogerky, která si jela koupit knihy a setkat se s ostatními blogery. Chci podat téměř všechny čtyři dny z pohledu pracujícího člověka, který si i z té práce odnesl spoustu krásných vzpomínek, doufaje, že další rok zažije stejně vtipné momenty s ostatními kolegy.

   Jak si jistě můžete pamatovat, již minulý rok jsem na Světě knihy díky škole pracovala. Tomuto roku to nebylo nijak jinak a já ráda souhlasila s tím, že se tam opět objevím jako pracující s kartičkou zaměstnance Světa knihy. Tenhle rok jsem měla být jako minulý v Salónku pro autory, kam si autoři mohli před svými přednáškami v klidu posedět a něco málo pojíst. A jak dlouho jsem tam byla? Možná tak hodinu? Jak jste si všimli, tentokrát v hlavní roli nebyl žádný stát, ale spíš se kladl důraz na audioknihy. Takže autorů moc nebylo, no skoro žádní, kteří přišli do salonků, takže jsem tam nebyla vůbec potřeba, ačkoliv jsem si zde mohla aspoň na hodinku číst. Svět knihy nezačal nějak skvěle, řekla bych.  

  Rovnou jsem tedy byla přidělena ke vchodu, kde byl každý den neustále velký frmol – hodně lidí, hodně lístků na trhání a hodně štítků na ruku, takže tady jsem mohla aspoň vypomoct, jak mým spolužákům, tak i jiným lidem, se kterými jsem se zde seznámila a nelituji toho. Vidíte? I knihomol umí být společensky aktivní i v práci a neschovávat se pouze za knihou. No tady to ani nešlo… Zprvu se zmíním o mích spolupracovnících z jiných různých škol, s nimiž jsem tam byla. Jak tomu tak bývá, tak ze začátku je to vždy takové nejisté, ale jak už delší dobu společně pracujete, je to jiná. Hezky to s nimi utíkalo a o zábavu nebylo nouze. No občas to bylo ale i k nevydržení, když si někdo na něco neustále stěžoval.
    Takovou perličkou z téhle pozice, v níž jsem přicházela do kontaktu s hodně lidmi bylo, že někteří lidé byli opravdu s prominutím s logickým myšlením asi nepřátelé. Ano, našli se tací, kteří se nás ptali, jestli je pustíme dovnitř bez lístku, že by se chtěli podívat jen na jednoho účinkujícího. Prosím? Ano, pro někoho lístek mohl být drahý či snad zbytečný, když chtěli vidět jen jednu věc, ale s takovým dotazem bych počítala, že se nikam nedostanu. Našli se i tací, kteří se vytasili s penězi, že si chtějí koupit lístky. Bohužel, pokladny jsou až úplně na začátku před branami. Chápu ty lidi, kteří přicházeli z různých stran, ale lidé, kteří chodili okolo pokladen si nevšimli toho obrovského nápisu poklady a front, které nebyly zrovna krátké? Taky bylo vtipné, že hodně lidí přišlo a řeklo, že jdou na Body Exhibition. Můj spolupracovník měl chuť - dokonce mi to i prakticky předvedl - lidi vyvést ven, aby si přečetli obrovský název Svět knihy. Alespoň jsme jim poradili, že výstavu těla najdou o kus za Světem knih. Horší to už bylo s astrologickým víkendem a výstavou minerálů. To nevěděl nikdo, kde najít...
   Musím se ale zarazit i nad chováním některých lidí. Hrubí pouze z principu. Jasně, chápu ještě lidi, kteří přišli, že jsme jim utáhli hodně poutka, ale tak stačí to říct normálně a hned si nestěžovat, že jim brzo upadne ruka. 
   Na malý okamžik se mi povedlo na dvě besedy vypomoct i ve velkém sále, kde neustále bylo narváno, když jsem tam byla. Práce lehká a ještě si můžete poslechnout dobrou či špatnou besedu nějakého autora. Jen možná škoda té vody, co se musela vylít, když ji autoři nevypili.

   Naneštěstí se mi povedlo utrhnout si čas i na sebe samotnou a pořádně si veletrh projít. Bohužel mě tenhle rok nechal chladnou, ba jsem byla i lehce zklamaná z toho v jakém stylu se to odehrávalo. Já bohužel nejsem fanouškem audioknih, takže jsem nedokázala ocenit hlavní téma. Navíc ani pořady mě nijak nezaujaly a z těch pár, co jsem viděla, si můžu vynachválit opět besedu s Dominikem Landsmanem, jehož jediné knihy z českých můžu číst, s nímž besedu vedla spoluautorka Deníčku moderního páru, Zuzana Hubeňáková. Sice mi přišel opět nejvtipnější, to je ale subjektivní.
   V jednu chvíli jsem vypomáhala připravit velký sál na besedu s další českou autorkou Sárou Saudkovou, která svou knihu Zpocená záda uvedla se zastupiteli nakladatelství a nakonec jsem tam i zůstala, když jsem tu vypomáhala. Horší hodinu jsem tam snad nezažila. Autorčin styl knihy mi přišel naprosto vulgární, přestože je to vyprávěno z pohledu muže a to, co stvořila mi nepřišlo vhodné označit jako knihu. Ne, prostě ne.
   Další a poslední besedu, kterou jsem viděla, byla také v ten samý den ve velkém sálu. Byla to beseda s polským autorem knihy Projekt: Pravda, o němž jsem slyšela prvně. Naše nadřízená říkala, že se na něj přijde podívat hodně lidí, o čemž jsem měla lehce pochyby, když se blížila daná hodina besedy a v sále sedělo nanejvýš deset lidí. Zmýlila jsem se. Sál byl plný a ještě před ním postávali další lidé. Autor byl neskutečně příjemný, mluvil česky a jeho kniha a vůbec příběh, jak se k ní dostal mě hodně zaujal, že i tak smutná zkušenost stvořit něco takového. Knihu jsem sice nečetla, ale určitě se na ní chystám.

   Tenhle rok jsem s toho ani tolik neodnesla. Nakonec jsem si odnesla pouze tři knihy, z nichž jsem jednu dostala. Tou byla Kniha Hrdina od Kath's world of books. Ještě jednou děkuji, jelikož za knihu nechtěla nic. A další dvě jsem si koupila už jen z toho důvodu, že jsme je probírali ve škole a ráda bych je vlastnila. Těmi knihami jsou Romeo a Julie a Hamlet, na kterého se obzvlášť těším. U stánku Metafory jsem si ještě vzala náhled na chystanou knihu DNA od Yrsy, islandské autorky, která Svět knihy navštívila minulý rok. Samozřejmě se to neobešlo bez toho, abych si nevzala opět krásné pohledy nakladatelů. Našla se i nějaká záložka. Jo a náramky, co se dostávali u vchodů.

   A to bylo z mého Světa knihy pro tento rok vše. Jsem ráda především z toho, že jsem potkala opět nové lidi a umožnilo se mi dostat za oponu pracujících na Světě knihy a být stále za inkognito v roli bloggera, kterého nikdo osobně bohužel nezná. - Vsuvka: mé kamarády strašně vyváděl fakt, že jsem se i přesto zdravila se spoustou lidí, které oni viděli prvně. No, pokud jste si někdo odnesl plátěnou tašku Knihkupectví Fryč, či navštívili jejich stánek s antikvariátem, tak odtud proudilo tolik lidí, kteří mě zdravili. A také věřím, že se vám jejich nabídka líbila. - Vyšlo už spoustu článků na Svět knihy, ale já se vám asi jako poslední - doufejme - jak se vám líbil tenhle rok, čí autogram jste ulovili a co se vám líbilo ze všech věcí nejvíce?


Žádné komentáře:

Okomentovat